Aardvark

Místo letu soukromým letadlem jsme ještě docela nedávno cestou na koncert čtyři lidi v jediném autě, zavalení až po hlavy nástroji a aparaturou, v mírném kopečku za Prahou trápili na dvojku starobylého Formana. Jako náhrada stadiónu nás už mnohokrát čekal téměř prázdný klub, kde se místo davů fanynek kývali dva, tři opilí Pažouti, vztekle se dožadující kýženého „hoblování“.

Pažout je jistý podivný druh náhodně se vyskytujících individuí, pivních tvorů, kteří se omylem ocitnou na vašem koncertě, pak do vás celý večer něco hučí, všemožně se vás dotýkají, poplácávají po zádech a oblažují smrdutým dechem, aby se na závěr docela bezelstně zeptali, „jak že se to vlastně ta vaše kapela jmenuje“. Pažouti jsou však téma na samostatnou kapitolu.

Ale i když se můj dětský sen nevyvedl tak docela podle plánu, nelituju vůbec ničeho a vedle spousty krásných „štací“ jsem už dneska rád i za všechny ty obskurní příhody, které jsme za ty roky zažili. Protože až mi v pětatřiceti odumřou játra a plíce a já odejdu do rockového důchodu, budu mít až nadosmrti zatraceně na co vzpomínat.

„Milé děti, nikdy nestrkejte hlavy do kanálu, nebo vás tam uštkne jelen!“

A tak proč bych s těmi vzpomínkami nezačal už teď? Bude to pohříchu patnáct let, co jsem onemocněl rockeřinou, tak už je snad čas na trochu sentimentu. Bez ladu a skladu vylovím ze zamlžené paměti ty obzvlášť vypečené zážitky, a třeba budu ve vyprávění pokračovat zase někdy příště.

„Kapela svým rámusem plašila koně na jičínském náměstí!“ hlásil roku 1997 titulek v novinách našeho rodného města. Ta hříšná kapela se jmenovala Sleight of Mind a už za rok se měla přerodit v První hoře. Tehdy jsme coby rozjařilí pubescenti (mně bylo čtrnáct), navlečení v bizarních hábitech a předstírající hlubokou opilost, prezentovali náš kakofonický grind-punk v rámci počestného festivalu „Jičín – město pohádky“. Náměstí před pódiem zaplnil hlouček předškolních dětiček a vyděšených důchodců, zatímco my za burácivého hluku bicích a kytar poskakovali po forbíně, vyprazdňovali jednu láhev vodky za druhou (samozřejmě naplněných obyčejnou vodou) a vykřikovali absurdní hesla typu: „Milé děti, nikdy nestrkejte hlavy do kanálu, nebo vás tam uštkne jelen!“

Naše podivné divadlo se však nesetkalo s úspěchem u místních četníků, kteří ve snaze navždy nás umlčet přikázali vypnout proud, a když jsme toho nedbali a pokračovali akusticky, jali se nás vykazovat z pódia. Bylo nám řečeno, že jsme naším nezřízeným hlukem k smrti vyplašili cirkusové koňstvo, korzující opodál. Myslím, že naše vystoupení bylo v městských análech zaneseno do kapitoly „Nejpodivuhodnější výjevy jičínské historie“.

„Jenže pan bubeník se nehodlal jen tak vzdát a k vykonání rozsudku si na nás povolal svou ctěnou matku.“

A nebylo to naposledy, kdy někdo naši libou hudební tvorbu s nepochopením nazval rámusem. To jsme už jako První hoře vystoupili v hospodském kulturním zařízení nejposlednější severočeské vísky zvané Prysk. Že v sále kromě zvukaře s dvouvstupým mixpultíkem dleli jen dva opilí Pažouti, že jsme opět byli vypojeni z proudu, to by ještě nebylo tak strašné, tomu jsme už přivykli. Kromě nás ale vystoupila ještě místní skupina (říkejme jí třeba Čápi v máku) a ta nám žel zapůjčila svoje bicí. Náš tehdejší bubeník Pan Domácí tedy zasedl za Amátky v hodnotě dvaceti korun a poněkud nešťastně se musel poprat s prasklým „kopákem“ a tak nějak odehrát naši slavnou štaci.

Dohra se měla konat venku před kulturním zařízením obce Prysk, kde jsme se poté v poklidu chystali na cestu domů. Přiběhl k nám rozlícený bubeník oné kapely a nepříčetným rykem se jal sdělovat, že jsme mu „prokopli buben! Úplně novej buben za X tisíc! A to mu proplatíme, nebo nás zmalujou domodra!“ My ovšem neměli náladu na žertování a rozhodli se nasednout do auta a pokračovat o dům dál. Jenže pan bubeník se nehodlal jen tak vzdát a k vykonání rozsudku si na nás povolal svou ctěnou matku.

„Kdybyste aspoň hráli ňákou muziku, ale vy... vy hrajete obyčejnej rambajs!“

Inu, semlelo se takové malé venkovské peklíčko. Budiž jenom vzpomenuto, jak kapotou auta prorážíme rozlícenou kapelu s celým jejich čapím příbuzenstvem, volajícím za námi: „Chyťte je! Zadržte ty gaunery, ty vyvrhele!“ A budiž mi ještě zakončit tuhle vzpomínku krásnou větou, která nás z dálky vyprovázela na noční cestu domů a která se od té doby stala naším mottem: „Kdybyste aspoň hráli ňákou muziku, ale vy... vy hrajete obyčejnej rambajs!“

A s tímhle naším „rambajsem“ brázdíme svět už celých třináct let. A díky rambajsu jsme zažili i spoustu příjemnějších chvil; na jednu z nich chci ještě dneska vzpomenout, než zase třeba někdy příště hrábnu do nekonečného rezervoáru bizarních zážitků. Bylo to po koncertě u Bruntálu, když jsme na zpáteční cestě horskými serpentinami beznadějně zabloudili. A propos, bloudění na cestách za koncerty, to je kapitola sama o sobě. Už jsme si slavnostně pořídili navigaci, čímž pro nás zřejmě tahle romantická éra skončila. Tak se stalo, že po celonoční jízdě nás překvapilo svítání a ukazatel s nápisem „Přehrada“. S úlevou jsme přivítali příležitost k rannímu odpočinku a zamířili oním směrem.

Brzy se před námi otevřelo nádherné, liduprázdné a tajemné jezero obklopené stromy, u jehož břehu se stkvěla opuštěná půjčovna loděk a šlapadel. Zatímco jsme znaveně bloumali po břehu, nepozorovaně se nám ztratil z dohledu Pan Medák. Vzápětí k nám ale dolehlo jeho radostné volání: „První hoře, na palubu! Titanic vyplouvá!“ A skutečně, podařilo se mu odpoutat od břehu jedno ze šlapadel, do kterého jsme poté všichni vlezli a rozhodli se trošku projet po jezeře, než přijde obvyklá hodinka vstávání a místní lodník dorazí obhlédnout svou živnost. A tak si dneska ještě zavzpomínám, jak kapela zmožená vlastním rambajsem poklidně brázdí hladinu mlčícího jezera, rozvalená v malém šlapadle sní o lepší budoucnosti, spokojeně pokuřuje a unaveně podřimuje...

Autorem ilustrace je Medák, bubeník První hoře.